VIII. Náš život s Trpajzlíkem - Usínání s Měsícem

3.9.17 Dnešní večerní uspávání Trpajzlíka bylo trochu dobrodružné. Začalo to tím, že už v půl deváte kňourala "pinkat hají" a polehávala po gauči rozhodnutá se dnes do postele nepřevlékat, natož pak mýt.

Po krátkém boji, kdy jsem použila mírný psychologický a nemírný fyzický nátlak, se mi podařilo jí přemluvit alespoň k večernímu vyčištění zubů a sprše. Vše probíhalo uspokojivě, než se v koupelně objevilo strašidlo v podobě jakéhosi hmyzu,který jsem nebyla schopná identifikovat. Něco mezi můrou a jepicí. Odborný název toho stvoření byl Trpajzlíkovi jedno, protože všechen létající hmyz je pro ní "DZZ".

Dokud hmyzák poletoval kolem světla, byla jím fascinována, neustále na něj ukazovala a bzučela u toho jak rozezlená včela. Pak si příšera sedla na zrcadlo a já dostala blbý nápad, že jí Trpajzlíkovi ukážu zblízka. "Pojď, prohlídneme si mouchu", pronesla jsem sladce. V tu chvíli mi viselo na krku jedenáctikilové klíště se zoufalým pohledem a hlasitě mi řvalo do ucha "bojim bojim". Jakékoliv další přiblížení k zrcadlu mělo za následek jen hlasitější výkřiky. Vzdala jsem tedy entomologický průzkum a začala Tpajzlíkovi čistit zuby. Ta přitom pohledem hypnotizovala nebezpečného tvora a jakmile ten sletěl jen trochu blíž k ní, skočila mi do náruče s ještě hlasitějším řevem. Při tomhle tělocviku se zuby čistí opravdu špatně, moucha patřila k těm aktivním tvorům, co nezůstanou chvilku na jednom místě, takže Trpajzlík měla pastu i ve vlasech. Sprchování proběhlo podobně. Neustále se vykláněla ze sprchového kouta a pohledem hypnotizovala vetřelce připravená kdykoliv se vrhnout do mé spasitelné náruče. Uklidnila se, až když jsme vyšly z koupelny a zavřely za sebou dveře.

Vypadalo to, že dnes už si svou porci adrenalinu vybrala a teď konečně klidně usne. Za oknem svého pokoje však objevila jasně svítící Měsíc. Ona miluje všechno, co je na obloze, ale tohle nebeské těleso jí opravdu fascinuje. Stála u okna a začala mu něco dlouze vyprávět. Z několika málo srozumitelných slov jsem se jen mohla domýšlet, že mu vykládá o tom, že jde spinkat. Své vyprávění chvílemi proložila zamáváním s "PÁ PÁ". Nejspíš měla dobrou vůli se s ním už rozloučit, ale stále se od něj nemohla odtrhnout. Nakonec po dlouhých minutách hovoru přece jen ulehla do postýlky a vše vypadalo, že už konečně usne. Vtom si ale vzpomněla, že přece dneska chce spát s námi v ložnici a zase vylezla. Opět si pokecala s Měsícem, sbalila si svou deku Kaku a přešla do ložnice. Tam však k jejímu radostnému překvapení byl Měsíc za oknem taky, tak pokračovala v rozhovoru. Asi pětkrát se mi jí podařilo uložit a pokaždé se zvedla a koukala, jestli tam Měsíc pořád je. Vyprávěla jsem jí, že jí hlídá a až usne, on půjde taky spinkat. Jediný účinek to mělo ten, že opět vstala a šla ho překontrolovat. Ve čtvrt na deset mi konečně ležela na břiše v usínací poloze, občas koukla k oknu, zamávala Měsíci a zase ulehla. Pak si vzpomněla na koupelnové strašidlo, několikrát mi oznámila, že se bojí a já jí pokaždé ujistila, že jsem s ní a že nikam nepůjdu a nikomu jí nedám a moucha že už je pryč. Měsíc se mezitím posunul a nebyl z postele vidět, komentovala to, že ho spapaly mraky a konečně uklidněná usnula.

A já jí trochu závidím to její dětské vnímání světa, ve kterém si může pokecat s Měsícem. Taky bych někdy chtěla.