V. Náš život s Trpajzlíkem - Velké proměny

Je tomu skoro rok, co jsme do naší náruče, srdce a domácnosti přijali malou holčičku z kojeneckého ústavu, řečenou Trpajzlík. Moc ráda bych se s vámi sdílela s naším příběhem, jak to všechno bylo, je a snad i bude

10.4.2017

Jaký byl uplynulý skoro rok s Trpajzlíkem? Dobrodružný, veselý, napínavý, únavný, složitý, objevný, zábavný ... prostě takový naplněný. A naplňující.

Trpajzlík se neuvěřitelně změnila. Vyrostla o krásných 15cm, takže už její růstová křivka není hluboko pod normou, ale dostala se do její spodní hranice.Už neleze po čtyřech, chodí, běhá, skáče a je čím dál rychlejší. Nikdy neměla ráda kočárek a od chvíle, kdy se postavila na zadní ho odmítla úplně. A miluje dlouhé procházky. Tam dojde, zpátky se nese.

Už umí kousat jídlo. Trvalo to asi dva měsíce a byly to krušné časy. Nejprve jsme jí to učili na kůrce chleba. Odkoukala od nás, jak si ukousneme, tak si taky ukousla. Ale dál nevěděla, co s tím, tak si ukousla zase. A zase a zase, až měla plnou pusu chleba, tak to všechno vyplivla a jela další kolo. Polykat jí nenapadlo. Tak jsme přešli na piškoty. Ty se v puse rychleji rozpouští a snadněji se polykají. Ale dodnes, když jí při jídle překvapí hrudka, kterou nečekala, rychle jí vyplivne.

Miluje mazlení. Jsou pryč časy, kdy se od nás nedůvěřivě odtahovala. Je to to nejumazlenější dítě, které znám. Často ke mě během dne přiběhne, musím si sednout, ona se mi stulí na břicho, strčí paleček do pusinky a čerpá svou porci lásky. Nedávno měla období, kdy to dělala i několikrát za hodinu, bylo to únavné a časově dost náročné, ale potřebovala to. Každý člověk je prý od narození naprogramován k přijetí určité porce mazlení a pokud jí nedostane, prožívá frustraci. Tak Trpajzlík dohání, co zameškala.Už jí nevadí, když se jí dotýkáme na dlaních a chodidlech. Miluje "Vařila myšička" a "Pata špička". Má ráda, když jí pusinkuju chodidla nebo když jí lehtám.

Už dávno neusíná u sebe v postýlce. Jednou zatoužila spát s námi v posteli, tak jsme jí to dopřáli a u toho zůstalo. Usíná zásadně u mě na břiše, přikrytá svou uklidňovací dekou. Je to takový starý hadr, kdysi jsem jí šila pro svou dceru, je žlutá, jsou na ní sloni a uprostřed je od myší vykousaná díra. I v noci se Trpajzlík občas budí a kontroluje, jestli má u sebe "kaku". Pokud jí okamžitě nenajde, je vyplašená a uklidní se, až když jí vyhrabu zpod našich peřin. Nedávno jsem strčila deku do pračky a malá na to přišla. Nikdo by nevěřil, kolik zoufalství se vejde do tak malého člověka. A i když už pak deka visela na šňůře, chodila jí tam aspoň objímat.

Pořád se hodně a ráda směje. Otevře celou pusu dokořán a hlasitě výská, někdy k tomu ještě mává rukama jak kolibřík, jen čekáme, kdy se vznese. Asi po měsíci u nás začala plakat. Plakala skoro pořád a nedala se utěšit. Byla jsme z toho zoufalá, bála jsem se, že  něco dělám špatně, nelíbí se jí u nás, není u nás spokojená. Pak jsem pochopila, že pláče, protože konečně může. Pláče, protože zjistila, že to má smysl. Pláče, protože poznala, že přiběhnu a budu utěšovat. Ovládá několik druhů pláče, od bolestného, přes ukřivděný, nešťastný, zoufalý až po vzteklé ječení. Dosáhne nečekaných decibelů a frekvencí, asi jako by vám u ucha někdo na tupé cirkulárce řezal dobře vyschlá buková polena.

Miluje knížky. Celé hodiny dokáže prosedět na mém klíně a prohlížíme si spoustu obrázkových knížek, které tady má. Má své oblíbené - Honzíkova cesta, dětská Bible, knížky říkanek a písniček. Sama si vybírá, co si zrovna chce prohlížet. Miluje písničky. Moc ráda poslouchá hudbu, ráda tancuje a zpívá. Sice neumí mluvit, ale dobře pochytává rytmus a jednoduchou melodii, bude myslím hodně muzikální. Teď u nás frčí "Fíha Tralala" - kdo máte malé děti, doporučuji vyhledat na Youtub.

Pořád povídá. Sice ještě neumí mluvit, ale to jí vůbec nevadí. Vede dlouhé, několikaminutové monology v jakési hatmatilce, vzdáleně připomínající snad korejštinu. Občas se v tom objeví nějaké známé slovíčko, tak se aspoň domýšlíme, o čem nám zrovna vypráví. Pokoušíme se dorozumívat znakováním. Učí nás to moje sestra, která pracuje s postiženými dětmi. Existuje speciální znaková řeč pro batolata a když nějaký znak neznáme, tak si ho prostě vymyslíme. Doporučuju znakování pro všechny maminky, je to skvělé, když si dítě dokáže říct, co potřebuje. Předcházíme tím další frustraci.

Moc ráda papá. Svojí batolecí stravu bez barvy, chuti a zápachu opustila ve chvíli, kdy zjistila, že dospěláci jedí něco lepšího. První "normální" jídlo byl segedýnský guláš s knedlíkem a moc jí chutnal. Miluje zelí, knedlíky, omáčky, těstoviny, bramborovou kaši a polévky. A všechno sladké, hlavně čokoládu. A jogurty. A tvaroh. Prostě ráda papá.

Má velmi silnou osobnost. Pořád zkouší svoje hranice (a naší trpělivost). Má velmi výrazný temperament, je neustále v pohybu. Je plná emocí, ve kterých se občas ani sama nevyzná. V jednu vteřinu pláče, že by se kámen ustrnul a v druhé se řehtá na celé kolo. Do všeho jde po hlavě (někdy doslova), ničeho se nebojí. Miluje adrenalin. Oblíbená poloha je viset za nohy hlavou dolů. Miluje blbnutí, vyhazování do vzduchu, letadlo a podobné adrenalinové zábavy. Nerada jezdí autem. Sedět bez hnutí připoutaná v sedačce není nic pro ní. Tak aspoň v autě celou dobu zpívá a povídá. Je zábavné s ní jezdit.

Ráda dělá naschvály. Shodí na zem misku piškotů, kouká, jak se zlobím a jen co to posbíráme, shodí jí znovu. A pozoruje mě, co já na to. Když se zlobím, má z toho legraci. Když jí plácnu přes zadek nebo přes ruku, bere to jako novou hru a oplatí mi to. Zato dobře funguje pozitivní motivace. Pochválit jí, že mi to pomohla posbírat a pak jí rychle zaujmout něčím jiným, než jí to napadne zopakovat.

Pořád ještě občas někoho uhodí, ale už umí i pohladit. Často během dne přiběhne, natáhne se ke mě a pohladí mě po tváři, někdy přidá i pusu, v tu chvíli jsem vždycky úplně naměko. Už nepotřebuje ostré lokty k tomu, aby si vydobila svoje místo na slunci.

Je toho hodně, co jsme za ten rok zažili, celý večer by mi na to vypsání nestačil. Nelitujeme, že jsme Trpajzlíka přijali. Modlíme se, aby v ní Bůh zahojil všechny rány, které jí život nadělil.

Jedna otázka v našich psychotestech zněla: "Co byste chtěli v životě dělat?" Já napsala: "Něco, co má smysl." Myslím, že moje přání se mi splnilo.