III. Náš život s Trpajzlíkem - Trpajzlík

Je tomu skoro rok, co jsme do naší náruče, srdce a domácnosti přijali malou holčičku z kojeneckého ústavu, řečenou Trpajzlík. Moc ráda bych se s vámi sdílela s naším příběhem, jak to všechno bylo, je a snad i bude

   Zdárně jsme prošli celou přípravou a byli jsme zařazeni mezi žadatele o pěstounskou péči. Bylo před námi čekání na dítě. Až doteď jsme naše rozhodnutí drželi více-méně v tajnosti. Bylo jen pár vyvolených, kterým jsme se svěřili, čím procházíme. Rozhodli jsme se, že je čas tuto novinku sdělit zbytku rodiny a přátelům. 

   Reakce byly různé. Moje matka mi na to řekla, že konečně má ze mě radost. Otec reagoval, že co prý z toho dítěte vyroste. Ze sourozenců to věděla jen nejstarší sestra, která pracuje v sociálních službách a hodně mě v tomto rozhodnutí podporovala. Mám ještě další 4 sourozence, většinu to překvapilo, ale prý u mě už se nediví ničemu :D. Přátelé z toho byli vesměs velmi překvapení, někteří si poklepali na čelo, že si v našem věku ještě chceme komplikovat život, jiní z toho byli nadšení, ale všichni nám přáli, ať nám "to vyjde".

   Asi dva týdny po oficiálním oznámení, že jsme schválení čekatelé na dítě, volali manželovi z Krajského úřadu, že pro nás mají osmiletého chlapečka a jestli bysme měli zájem se o něm dozvědět víc. Trochu nás to zarazilo, přece jen, čekali jsme menší dítě, tak jim manžel jen řekl, že si to rozmyslíme. Bylo nám z toho trochu úzko, v tomhle věku už má dítě leccos za sebou, často týrání a necítili jsme se na to. "Pane Bože, je tohle to, co po nás chceš?"

   Za pár dní volali zase a že se u kluka objevily nějaké problémy a musí ještě podstoupit vyšetření, než půjde do rodiny a jestli bysme prý neměli zájem o desetiměsíční holčičku. ANO ANO ANO!!!! Celá moje bytost řvala, že to je ono, i když původně jsme si představovali něco kolem 3 let, ale tohle je určitě ono!!! Za pár dní mi pošťačka do práce přinesla oficiální dopis, že jsme byli vybráni jako vhodní zájemci o Š.N., narozenou ... malá se narodila přesně v tu dobu, kdy jsme si podávali žádost na naší sociálce. ZNAMENÍ? Otevřela jsem dopis a v tu chvíl se sesypala. Brečela jsem a brečela a nemohla jsem přestat, kolegyně si myslely, že nám tu žádost zamítli. Ale to ze mě v tu chvíli jen odcházelo všechno to napětí a stresy a očekávání z minulých měsíců.

   Pak přišel den D. Den, kdy jsme jeli na domluvenou návštěvu do kojeneckého ústavu, kde nám bude oficiálně představena naše holčička. Nejprve setkání s řiditelkou, psycholožkou a sociální pracovnicí. Mluvily o okolnostech, o tom, co její matku vedlo k tomu, že se rozhodla jí nechat hned po narození v porodnici, o její biologické rodině, o jejím zdravotním stavu, jaké má zdravotní problémy, že je drobná po mamince a že je trošku "jiná", ale že je v pořádku, jen prostě nemá ten kulatý slovanský obličej, protože rodiče pochází až z dalekého Balkánu. A pak přišel ten okamžik, otevřely se dveře a jedna sestra přinesla drobné vlasaté stvořeníčko s hlubokýma, neskutečně smutnýma černýma očima. "Ta je malinká," bylo první, co jsem vydechla. Byla malinká. Posadili jí před náma na zem a my čekali, jestli se začne nějak projevovat. Seděla, prstíček v pusince a vypadala velmi ztraceně. Rozhlížela se, kde to je, jak to tam vypadá, ti neznámí lidé tam jí zajímali stejně málo jako panenka, kterou jí přinesli. Zalíbil se jí počítač pod stolem a svazek kabelů. Mrštně se otočila na všechny čtyři a rychlostí motorové myšky zmizela pod stolem. Příští hodinu našeho setkání jsme jí lovily zpod stolu a odtrhávali od počítače.

   Květen probíhal ve znamení návštěv u Trpajzlíka. Jezdili jsme za ní jednou až dvakrát týdně, aby si na nás zvykla. Jednou jsme si jí směli vzít v kočárku na ústavní zahradu. Bohužel neudržovaná tráva nedovolila jí venku položit na zem a nechat lézt, ale aspoň jsme jí posadili do jediné houpačky, co tam visela. Houpání se jí moc líbilo. Zato v kočárku se jí nelíbilo vůbec, a nebylo divu, když v něm pravděpodobně nikdy nebyla. V kanceláři psycholožky, kde probíhaly naše seznamovací návštěvy, jí stále nejvíc zajímal počítač a taky odpadkový koš. Byla tam spousta hraček, ale moc zájmu o ně nejevila. Musely se hýbat, aby si jich aspoň všimla. O mazlení nestála. Chovat v náručí se neuměla. Bavilo jí si hrát na honěnou. Jednou jsme dostali za úkol jí nakrmit. Dali před nás dva hrnky s čímsi rozmixovaným, co nemělo ani barvu ani chuť a měla to sníst. Věřím, že to určitě bylo hrozně zdravé a vyvážené, ale dobré to nebylo. Ale papala statečně, byla na to zvyklá.

   Během seznamovací doby jsme podali k soudu návrh na předběžné opatření o svěření dítěte do předpěstounské péče. Soud to schválil a jen jsme čekali, až jeho doručení podepíše i Trpajzlíkova maminka, v tu chvíli nabyde právní moci a my si budeme moci malou odvézt domů. Pokud to nepodepíše, za 14 dní rozhodnutí i tak nabyde právní moci, byla to jen formalita, případné odvolání nemá odkladný účinek. Dohodli jsme se tedy s řiditelkou, že aby malá nebyla v ústavu zbytečně déle, než je nutné, dá nám jí domů zatím "na návštěvu" a tato hostitelská péče pak plynule přejde do péče pěstounské. A že to jen domluví s paní z OSPODu, kam malá patří dle svého trvalého bydliště a že to bude jen formalita a pozítří dopoledne si můžeme přijet a Trpajzlíka nám předají. A druhý den volala, že bohužel, kompetentní úřednice na OSPODu to odmítla podepsat, že si nás ještě musí prověřit. Byli jsme sice už prověřeni naší sociálkou, Krajským úřadem a soudem, bylo soudem vydané předběžné opatření, proti kterému se stejně nemělo cenu nějak stavět, ale to jí nestačilo. Osobně chtěla vidět postýlku a skříňku s oblečením a opět se ptala na stokrát zodpovězené otázky o našich příjmech. Tolik zájmu o dítě, které předtím nikdy neviděla, měla ho jen jako jednu ze složek v šanonu. O Trpajzlíkovi mluvila zásadně příjmením a naše příjemní pletla. Začali jsme jí říkat "slečna Zubatá". Nakonec řiditelka intervenovala u nadřízené této slečny Zubaté, že nechápe toto zdržování a až pak nám úřednice schválila vzít si Trpajzlíka domů. Kvůli této přeaktivní paní strávila naše holčička v ústavu o čtyři dny déle, než bylo nutné. Maličkost, někdo řekne. Pro roční dítě se čtyři dny rovnají kousku věčnosti.

   Konečně nastala ta slavná událost, kdy jsme si mohli naší holčičku odvézt domů. Nejprve formality, papíry, lékařská zpráva, ukázka, co a jak budeme rehabilitovat, převléknout z eráru do vlastních přinesených šatiček, zamávat tetám a hurá domů. Dcera se ochotně nabídla, že pojede s námi a bude řídit, abych se mohla věnovat malé, kdyby cestou plakala, ale ta naštěstí celou dobu prospala a probudila se až u nás. Asi poznala, že od teď už bude mít své DOMA.